Naše druhé výročí jsme každý byl s někým jiným. Já se svými přáteli a nějakými dalšími lidmi jsme oslavovali  a on chlastal se starou partou. Takhle vlastně teď vypadá náš vztah běžně. Protože mi Kuba spoustu věcí dávat prostě nechce, i když mu říkám, že bez nich žít neumím, chodím si pro ně za jinými lidmi, nebo spíš muži. A protože bláhově ještě věřím na upřímnost, tak mu o všem říkám a on mi to dokonce schvaluje. Říká ,,To je v pořádku, nemusíš se za to stydět." A já mu pak doma brečím v posteli, že mě ale jiní nezajímají, že to všechno, co mám z nich, chci mít od něj, nedočkám se ale ničeho jiného než ,,Hmmm..."

        Mám hlavu v pejru, jakmile mi někdo řekne, že jsem krásná. Jakub si celou dobu, kterou jsme spolu zatím prožili, dával záležet na tom, abych nezpychla, tak nechválil a nelichotil. V důsledku jeho výchovy jsem nervově zničená a bez sebevědomí a za párem hezkých slov bych běžela jak slepice za flusem. Padám do kolen, když je ke mě někdo galantní, ohleduplný, nebo když mi někdo z dobrých přátel projeví takovou tu běžnou, prostou, lidskou lásku. Proto jsem víc s přáteli než s ním. 

        Kuba se mi často posmívá, proč třeba se věnuju různým dobrovolnickým činnostem. To taky proto, abych nemusela trávit čas u něj. Hodně se s ním nudím. Spousta činností zavrhuje, protože jsou hipsterský/trapný/buržoazní/pro tupce. To všechno jsem i já, když bych o takovýhle věci měla zájem. Jak já jsem vždycky šťastná, když najdu člověka, kterej si kolem sebe nestaví barikády a je uvolněnej a schopnej se bavit jakkoliv! Kterej si se mnou klidně zatancuje na třicet let starej šlágr, kterej si ráno prostě něco oblíkne a neřeší, co to je za značku, kterej umí pochopit hudbu, sochy a malby, i když by si to doma zrovna nevystavil, kterej neřeší, jestli mám zrovna oholený nohy....

       Zahýbám mu v myšlenkách každý den. Ani nevím s kým, nemám vyhlédnutého nikoho konkrétního, ale prakticky zahýbám s každým, kdo není Jakub, můj přítel. Někoho potkám a představuju si jaký asi může být a pak večer, sama v posteli, na něj myslím ještě víc. Teď právě o víkendu, na to naše výročí, potkala jsem muže, kterej byl tak pozornej. Celý večer jsem se vedle něj cítila jak jediná hvězda na celém nebi. Myslím na něj ještě teď a strašně doufám, že ho ještě někdy uvidím. Jakubovi jsem to řekla hned den na to a jeho reakce byla jak kdybych mu řekla, že jsem večeřela rohlík s máslem.

       Neumím si sama poradit, v téhle situaci fakt ne. Jsem zamilovaná, ale nenaplněná. Nechci zahodit ten čas, který jsem do něj investovala, ale hlavně co opravdu nechci je být sama. To je pro mě dnes ta zcela nejhorší představa, nemít v tomhle obrovským, rychlým a zlým světě světě žádnej přístav...

Snad řešení...

Tak můj vztah s Kubou odešel do věčných lovišť. Věřím tomu, že to bylo nevyhnutelný...Můj problém s jídlem se nezlepšoval, z jeho strany jsem necítila vůbec žádnou snahu pomoc mi, i když ji sliboval a sliboval... Ten pocit méněcennosti, který ve mě během našeho vztahu vybudoval mě ovládá celou. Zato on dost zpychl,    můžu za to já, se svým věčným ujišťováním ho v tom, jak je milovaný, krásný, talentovaný, vtipný a tak. Už to nebyl vztah, ale spíš jen kamarádství přes postel, a ani to vlastně ně, protože jsem ho zjevně už ani nepřitahovala. V každém vztahu je někdo, kdo je zamilovaný méně, a ten je na koni. Tady jsem to nebyla já.  Milovala jsem a miluji ho stále, jak nejvíc dovedu, ale láska neumí být omluvou pro všechno a můj cit není slepý. Nechci být tím psem, do kterého se kope a on se pořád vrací. Kubovi to asi přišlo normální, zachází tak  jeho bratr se svou holkou, zachází se tak s jeho mámou (nad jejímž dopisem jsem dlouho plakala a bolelo to). Byla jsem hloupá když jsem si tolik slibovala od vztahu s klukem, který ještě nic nezažil. Ještě nevěděl, co chce, koho hledá, co od vztahu čeká a co do něj musí sám dávat. Je to přirozené, že člověk se zamiluje, zklame, poučí a třeba zase zamiluje, tak tohle doufám čeká jeho. Jeho příští dívka se bude mít, v jistých ohledech je Jakub skvělej... Teď už ale musím myslet hlavně na sebe.
Musím:
Začít znova jíst ( teď už nějakou dobu jím ráno a večer dvě lžíce psyllia a přes den obvykle tak jeden jogurt a vím, že je to špatně),
Mít zase ráda svoje tělo a líbit se sama sobě (připadám si odporná a nepřitažlivá)
Začít si věřit (všechny moje koníčky byly nudné, špatné, nelíbily se mu a stejně jsem nic z toho, co jsem dělala, neuměla)
Poučit se ze svých chyb (do budoucna si najdu muže, který je stejně zkušený jako já, už nikdy nikdy nechci začátečníka. U Kuby jsem se zamilovala a tenhle svůj požadavek jsem hodila za hlavu, následovala srdce... A utvrdila v tom, že se musím naučit své city krotit a nechat si je pro někoho, kdo o ně stojí a zaslouží si je)

Kubo, jestli to čteš, není ti trapný hledat vysvětlení na internetu, místo toho, abys udělal něco chlapského? Jo aha.... ty seš vlastně ještě kluk, tak to nic. Co já od tebe vlastně čekám...!?

Mám problém a zase není nikdo, komu bych ho mohla říct, tak jako už několikrát v životě... Ani nevím, kde ten problém začal a kde má tedy já začít svoje vyprávění. Možná bude nejlepší, když začnu dneškem a budu se vracet v čase. Ráno jsem vstala, udělala si drobnou snídani a než jsem ji stačila dojíst, musel jsem se jít vyzvracet.  Trvá to už nějakou dobu, co v sobě neudržím skoro žádné jídlo. Dnes ráno jsem u toho brečela, protože jsem to fakt nechtěla dělat, ale s posledními sousty mi to jídlo začalo připadat tak odporné, že se mi najednou obrátil žaludek a všechno šlo ven. Chci jíst, protože mám hlad, protože vím, že musím, hodně pracuju, na výzkumech se dře a člověk potřebuje sílu. Většinou, pokud se ale najím tak, jak bych měla, zvracím na toice, za šípkama, nebo někde jinde, kde mě nikdo nevidí. Odpoledne se pak nemůžu hnout únavou, nemám žádnou energii a lidi mi říkají, ať furt tak neponocuju... Za ty dva měsíce, co to dělám, jsem se naučila se u toho ani moc nedávit, nejsem slyšet a stačí sem tam utřít slzy a vzít si žvýkačku a nikdo nic nepozná. Nechci to dělat, ale neporučím si. Jsem tlustá a Kuba mě už ani nechce vidět nahou, jak se mu nelíbím. Nepřipadám mu přitažlivá a pořád mě upozorňuje, na můj zadek, na moje stehna, jak je to hnusný, jak jiné holky mají hezčí... Jak jsem líná  a nic nedělám pro to abych zhubla. Říká mi, ať se obleču jinak, že to co mám mi nesluší, protože to odhaluje moje špeky. Nikdy jsem si nepřipadala tlustá, nikdy mě ani nenapadlo nad tím přemýšlet, dokud mi to nezačal Kuba říkat. Nikdy jsem nebyla žádná zoblina, ale s BMI 23 člověk prostě není tlustej... Pro něj ale jsem. Moc mu na tom záleží, abych byla jiná. Mě moc záleží na tom, aby mě milovat, protože já miluji jeho. Zkoušela jsem mu vyhovět a aspoň trochu shodit na stehnech a zadku, cvičila jsem a sportovala, dokud mi dech stačil, ale nic se se mnou nedělo. Pak jsem přestala jíst, ale za to mě všichni kritizovali, tak jsem jedla a pak mi svědomí řeklo, že hřeším, žaludek se obrátil a všechno šlo ven. Poprvé jsem se hrozně lekla, co se to děje, pak se to ale stalo normou a já si zvykla. Někdy obalamutím sama sebe a dám si třeba alespoň jablko, jednu sušenku, suchej rohlík, banán a z toho žiju. A asi ještě z vesmírný many, protože ani s takovouhle dietou nehubnu. Vím, že to není normální, vím že mám problém, ale neumím si s tím poradit. Ten, v kterým bych měla mít největší oporu mě v tom naopak udržuje a on je mojí největší slabostí. Máma tuší, že mám problém, ale vůbec neví, jakého rázu. Asi dobře mi radí, abych se s ním rozešla, ale copak je to něco jednoduchýho, rozejít se s člověkem, do kterého jsem zamilovaná? Ale jaké jiné racionální řešení má situace, kdy mě on takhle ničí... Jen se pozastavuju nad tím, jak je možný, že když žiju s Jakubem a jeho rodinou v jedné domácnosti, ničeho si nevšimli. Jak je možný, že to tak dobře tajím. Jak je možný, že to tak dobře hraju. Chtěla bych, aby to věděli, aby mi s tím pomohli, aby si třeba Jakub uvědomil, jak moc křehká jsem a jak mi ubližuje svými vysokými požadavky na mě. Ale stydím se za to. Je to nenormální, je to nějaká porucha, nemoc nebo co. Prostě mám problém...

Každej den se modlím, aby mě Bůh změnil...

V Avengerech se ptají toho týpka, co je vlastně Hulk, jak to dělá nenasrat se, aby se nepřeměnil. Pořád to nějak zakecává a pak z něj na konci filmu vypadne, že je vlastně nasranej pořád. Najednou to byla nejsympatičtější postava ve filmu, říkala jsem si, že jsme si podobný. Musíme v sobě něco dusit. Jsem vlastně taková obrácená Pandora, takhel frajerka všechno zlí pustila z krabice ven, já to do ní naopak ukrývám a pak krabicu hlídám, aby k ní nikdo nemohl. Vzpomínám na dobu, kdy mi bylo třináct, začala jsem mít deprese, který se se mnou táhly spoustu let. Trpěli tím všichni okolo, rodiče, brácha, kantoři ve škole, kamarádi ne, ty jsem neměla. Ve chvíli, kdy jsem už byla úplně apatická se mi najednou zjevil Bůh a nabídl mi pomoc, já ji přijala a dnes funguju. Jó, jak já bych chtěla napsat HEJ LIDI, JSEM ŠŤASTNÁ a byla to pravda. Prostě jsem se to jen naučila zvládat a Bůh mi v tom pomohl. Ale ty deprese tam jsou, furt jsou a já se snažím být silná a i když moji běsové buší na stěny krabice, nesmím je pustit ven.  Dneska přátele mám, přátele i přítele a nikdo z nich ani netuší, že mám nějaké problémy. Když mě někdo lituje, tak mi to nedělá dobře, naopak mě to oslabuje, jo!-city oslabujou. Jakýkoliv city. Kdybych to v sobě nezavřela, proměním se v Hulka. Budu hnusná a zlá a budu sama. Hej, ale je to těžký, fakt hard, dělat že nic, když se vám ve skutečnosti podlamují kolena, necítíte půdu pod nohama a hlava se motá. Milovaní umírají, milovaní nemilují a já mám tu svoji pitomou smějící se masku ,,naše malá roztomilá Miho" a snažím se ještě ze života vydojit poslední kapku radosti, než se to všechno finálně posere nějakou bombou, co stejně dřív nebo pozdějc spadne a zabije nás všechny.