Mám problém a zase není nikdo, komu bych ho mohla říct, tak jako už několikrát v životě... Ani nevím, kde ten problém začal a kde má tedy já začít svoje vyprávění. Možná bude nejlepší, když začnu dneškem a budu se vracet v čase. Ráno jsem vstala, udělala si drobnou snídani a než jsem ji stačila dojíst, musel jsem se jít vyzvracet.  Trvá to už nějakou dobu, co v sobě neudržím skoro žádné jídlo. Dnes ráno jsem u toho brečela, protože jsem to fakt nechtěla dělat, ale s posledními sousty mi to jídlo začalo připadat tak odporné, že se mi najednou obrátil žaludek a všechno šlo ven. Chci jíst, protože mám hlad, protože vím, že musím, hodně pracuju, na výzkumech se dře a člověk potřebuje sílu. Většinou, pokud se ale najím tak, jak bych měla, zvracím na toice, za šípkama, nebo někde jinde, kde mě nikdo nevidí. Odpoledne se pak nemůžu hnout únavou, nemám žádnou energii a lidi mi říkají, ať furt tak neponocuju... Za ty dva měsíce, co to dělám, jsem se naučila se u toho ani moc nedávit, nejsem slyšet a stačí sem tam utřít slzy a vzít si žvýkačku a nikdo nic nepozná. Nechci to dělat, ale neporučím si. Jsem tlustá a Kuba mě už ani nechce vidět nahou, jak se mu nelíbím. Nepřipadám mu přitažlivá a pořád mě upozorňuje, na můj zadek, na moje stehna, jak je to hnusný, jak jiné holky mají hezčí... Jak jsem líná  a nic nedělám pro to abych zhubla. Říká mi, ať se obleču jinak, že to co mám mi nesluší, protože to odhaluje moje špeky. Nikdy jsem si nepřipadala tlustá, nikdy mě ani nenapadlo nad tím přemýšlet, dokud mi to nezačal Kuba říkat. Nikdy jsem nebyla žádná zoblina, ale s BMI 23 člověk prostě není tlustej... Pro něj ale jsem. Moc mu na tom záleží, abych byla jiná. Mě moc záleží na tom, aby mě milovat, protože já miluji jeho. Zkoušela jsem mu vyhovět a aspoň trochu shodit na stehnech a zadku, cvičila jsem a sportovala, dokud mi dech stačil, ale nic se se mnou nedělo. Pak jsem přestala jíst, ale za to mě všichni kritizovali, tak jsem jedla a pak mi svědomí řeklo, že hřeším, žaludek se obrátil a všechno šlo ven. Poprvé jsem se hrozně lekla, co se to děje, pak se to ale stalo normou a já si zvykla. Někdy obalamutím sama sebe a dám si třeba alespoň jablko, jednu sušenku, suchej rohlík, banán a z toho žiju. A asi ještě z vesmírný many, protože ani s takovouhle dietou nehubnu. Vím, že to není normální, vím že mám problém, ale neumím si s tím poradit. Ten, v kterým bych měla mít největší oporu mě v tom naopak udržuje a on je mojí největší slabostí. Máma tuší, že mám problém, ale vůbec neví, jakého rázu. Asi dobře mi radí, abych se s ním rozešla, ale copak je to něco jednoduchýho, rozejít se s člověkem, do kterého jsem zamilovaná? Ale jaké jiné racionální řešení má situace, kdy mě on takhle ničí... Jen se pozastavuju nad tím, jak je možný, že když žiju s Jakubem a jeho rodinou v jedné domácnosti, ničeho si nevšimli. Jak je možný, že to tak dobře tajím. Jak je možný, že to tak dobře hraju. Chtěla bych, aby to věděli, aby mi s tím pomohli, aby si třeba Jakub uvědomil, jak moc křehká jsem a jak mi ubližuje svými vysokými požadavky na mě. Ale stydím se za to. Je to nenormální, je to nějaká porucha, nemoc nebo co. Prostě mám problém...