Prosím, nepřestávejte věřit.

Náš svět je už unavený a kultura vysátá, stejně jako ve starém Římě, tak i k nám přišel helénismus. Už nerozeznáváme krásné a necítíme něžné, lidstvo, jako jeden organismus, je nemocné. Sem tam se někdo chce trhnout, ale k čemu patříme, nezapřeme. Ať se odstěhujeme jakkoliv daleko, sami sobě neutečeme.

Co bylo cnostné a dávalo nám sílu, co nám mělo být oporou a nadějí, že tuto dobu přežijeme, hnije a rozkládá se. Kdo chodil do kostela pro duševní obnovu a věřil, že církev může být novou rodinou, zklamaně odchází se sevřeným srdcem.

Prožívám krizi, to rozhodně ano, tak nějak za nás všechny, tebe i tebe. Rozhodně to není krize víry, moje víra v Boha je silnější než kdy před tím. Jen musím být více ostražitá a hlídat, v čem Bůh vlastně je a kde není. Nečekat, že ho najdu v kostele, u faráře, bratrů a sester. Bůh je  v mém srdci a víte co, přátelé... nechám si ho pro sebe. Nemůžu už nikomu svědčit, mám jen jeden argument a na ten dnes nikdo neslyší. Radit vám, ať věříte, je jako házet hrách na zeď.

Něco pro vás ale udělám, budu se modlit.
A věřit, že není pozdě.

Pane, odpusť nám.
A změň nás, vždyť je to ve tvé moci.

http://zpravy.idnes.cz/nizozemsti-knezi-zneuzili-desetitisice-deti-mini-nezavisla-komise-11d-/zahranicni.aspx?c=A111217_155427_zahranicni_zep

http://www.national-geographic.cz/video/kazatel-fanatik-ma-4-roky-18/

http://zpravy.idnes.cz/knezi-velebili-husaka-i-brezneva-cirkev-se-od-nich-distancuje-opatrne-1j9-/domaci.aspx?c=A111208_170248_domaci_jj

Stav známého z facebooku:

byl dneska prozkoumat nepřítele zevnitř... Na předvánočním zpívání v kostele. Zpěv docela ok, texty ubohé (všude samý On nebo Pán), vystoupení taktéž (dobročinná sbírka na Haiti byla super, to, že tam už pár let probíhá občanská válka, nikdo nezmínil...). Ale vrchol byl, když tam nastoupil idiot, který začal hlásat, že fyzika je pouze teorie a že pánbůh je skutečný... Smutnější je, že za to sklidil potlesk.

Takže mě dnešní návštěva utvrdila v tom, že náboženství je to nejhorší svinstvo na světě. Amen.

Je mi zle, zítra jdu na extrémně děsný vyšetření a musím vypít čtyři litry roztoku, kterej chutná jako rašelina. S rodičema už nemáme skoro žádnej vztah, všechno funguje do chvíle, kdy pro mě mají něco udělat. Sami ovšem na moje povinnosti myslí dost, abych náhodou nevynechala žehlení nebo uklízení myčky. Z mýho pokoje se dělá skladiště, pravděpodobně usoudili, že ho už nepotřebuju a z koupelny zmizel můj kartáček na zuby, nejspíš ho někdo vyhodil, protože zapomněl, že tahle domácnost má pět členů. Po letech mě dokáží ještě naštvat, ale nedokáží mě zranit, tuhle moc už má jenom jeden člověk a je to asi jako když dáte samopal do rukou dítěte. A co nejvíc bolí je, že tenhle člověk se ještě nenaučil říkat promiň, prostě jen doufá, že to přebolí. Trochu neperspektivní do vztahu na celej život, že?

první milion bývá nejtěžší...

S Kubíkem jsme se vsadili, kdo z nás vydělá jako první milion. Budu to určitě já, na to vemte jed, však už taky rozjeté nějaké děláníčko, zatímco on si v pokojíku brnká na gytáre, ale kocour mu za to asi platit nebude. Vsadili jsme se o pívo. Ono taky, když už má člověk milion, tak si všechno koupí sám, o co by se pak měl ještě sázet? Odměna je vyhrát.

Taky jsme se chtěli vsadit, kdo z nás bude dřív slavnej. Ale to je těžký, kdo to posoudí? Vždycky je někdo, kdo se v těch všech slavných neorientuje. A jaký je rozdíl mezi tím, být slavný a být známý? Tuhle sázku jsem odmítla, kdom toho, nemám pívo zas až tak ráda, abych vyhrála dvě.

Angličtí gentlemani se sázejí třeba o knoflík, penci, velmi často se pak sázejí o věci, které nejsou jejich - ukradený popelník z kavárny a nebo něco, co našli na ulici (známé,, co ti zrovna cvrnkne do nosu" ).

Pondělek

        ,,Chystám" se na středeční zkoušku do školy. Bude dost těžká, je to už druhý pokus, na prvním jsem pohořela. Učila jsem se dost, ale nemám žádnýho pamatováka. U mamuta, to by byl průšvih, kdybych to nedala, mám přesně 40 kreditů, nemůžu si dovolit něco nedat. Jsou to nervy jako prase.

         Je to jen pár týdnů zpátky, možná tak měsíc a půl, co jsem se rozhodla, že se budu míň líčit. Trochu to navrhoval muž, že to prý nemám zapotřebí, tak s tím teď experimentuju. Změny si lidé všimli, třeba jeho bratr mi řekl, že jsem nějaká bledá :-). Cítím se nenamalovaná docela dobře, tak nějak svá. Jen jednou jsem o sobě zapochybovala, to když jsem byla vyzvednout muže v hospodě, u stolu fůra chlapů a nějaká zmalovaná blonďatá fuchtle. Trochu jsem měla pocit, že vedle ní možná působím jak strašidlo. Zpětně mi ale dochází, že strašidlo byla ona a ne jen tehdy v hospodě, ale furt. 

          Dnes mě mamka jen tak v rychlosti vyfotila, jak mi na rameni sedí náš papoušek Juliano. Byla jsem jen tak podomky oblečená, nenalíčená a světe div se, vyšla z toho snad jediná fotka, na které se sama sobě líbím.

Mažu

Mažu starý příspěvky, nad kterými se mi zvedal kufr a vůbec jsem se v nich nepoznávala. Jsou věci, za kterými se vyplatí udělat tlustou čáru. Nechci se vracet k době, kdy jsem se chovala jak zvíře, od teď budu usedlá slušná panička. Budu si psát deníček, co jsem svému mužíčkovi uvařila dobrého a jak nám rostou kytičky na zahradě, jak mi běhá pod okny bažant a jak na muže strašně žárlím, když s ním nejsem.

No trochu přeháním...:-D Ale jiná doba si prostě vyžaduje jiný přístup B-). Přece se neustrnu, jsem vyjímečná osoba, která se vyvíjí :-).