Prosím, nepřestávejte věřit.

Náš svět je už unavený a kultura vysátá, stejně jako ve starém Římě, tak i k nám přišel helénismus. Už nerozeznáváme krásné a necítíme něžné, lidstvo, jako jeden organismus, je nemocné. Sem tam se někdo chce trhnout, ale k čemu patříme, nezapřeme. Ať se odstěhujeme jakkoliv daleko, sami sobě neutečeme.

Co bylo cnostné a dávalo nám sílu, co nám mělo být oporou a nadějí, že tuto dobu přežijeme, hnije a rozkládá se. Kdo chodil do kostela pro duševní obnovu a věřil, že církev může být novou rodinou, zklamaně odchází se sevřeným srdcem.

Prožívám krizi, to rozhodně ano, tak nějak za nás všechny, tebe i tebe. Rozhodně to není krize víry, moje víra v Boha je silnější než kdy před tím. Jen musím být více ostražitá a hlídat, v čem Bůh vlastně je a kde není. Nečekat, že ho najdu v kostele, u faráře, bratrů a sester. Bůh je  v mém srdci a víte co, přátelé... nechám si ho pro sebe. Nemůžu už nikomu svědčit, mám jen jeden argument a na ten dnes nikdo neslyší. Radit vám, ať věříte, je jako házet hrách na zeď.

Něco pro vás ale udělám, budu se modlit.
A věřit, že není pozdě.