středa 23. ledna 2013

Naše druhé výročí jsme každý byl s někým jiným. Já se svými přáteli a nějakými dalšími lidmi jsme oslavovali  a on chlastal se starou partou. Takhle vlastně teď vypadá náš vztah běžně. Protože mi Kuba spoustu věcí dávat prostě nechce, i když mu říkám, že bez nich žít neumím, chodím si pro ně za jinými lidmi, nebo spíš muži. A protože bláhově ještě věřím na upřímnost, tak mu o všem říkám a on mi to dokonce schvaluje. Říká ,,To je v pořádku, nemusíš se za to stydět." A já mu pak doma brečím v posteli, že mě ale jiní nezajímají, že to všechno, co mám z nich, chci mít od něj, nedočkám se ale ničeho jiného než ,,Hmmm..."
        Mám hlavu v pejru, jakmile mi někdo řekne, že jsem krásná. Jakub si celou dobu, kterou jsme spolu zatím prožili, dával záležet na tom, abych nezpychla, tak nechválil a nelichotil. V důsledku jeho výchovy jsem nervově zničená a bez sebevědomí a za párem hezkých slov bych běžela jak slepice za flusem. Padám do kolen, když je ke mě někdo galantní, ohleduplný, nebo když mi někdo z dobrých přátel projeví takovou tu běžnou, prostou, lidskou lásku. Proto jsem víc s přáteli než s ním. 
        Kuba se mi často posmívá, proč třeba se věnuju různým dobrovolnickým činnostem. To taky proto, abych nemusela trávit čas u něj. Hodně se s ním nudím. Spousta činností zavrhuje, protože jsou hipsterský/trapný/buržoazní/pro tupce. To všechno jsem i já, když bych o takovýhle věci měla zájem. Jak já jsem vždycky šťastná, když najdu člověka, kterej si kolem sebe nestaví barikády a je uvolněnej a schopnej se bavit jakkoliv! Kterej si se mnou klidně zatancuje na třicet let starej šlágr, kterej si ráno prostě něco oblíkne a neřeší, co to je za značku, kterej umí pochopit hudbu, sochy a malby, i když by si to doma zrovna nevystavil, kterej neřeší, jestli mám zrovna oholený nohy....
       Zahýbám mu v myšlenkách každý den. Ani nevím s kým, nemám vyhlédnutého nikoho konkrétního, ale prakticky zahýbám s každým, kdo není Jakub, můj přítel. Někoho potkám a představuju si jaký asi může být a pak večer, sama v posteli, na něj myslím ještě víc. Teď právě o víkendu, na to naše výročí, potkala jsem muže, kterej byl tak pozornej. Celý večer jsem se vedle něj cítila jak jediná hvězda na celém nebi. Myslím na něj ještě teď a strašně doufám, že ho ještě někdy uvidím. Jakubovi jsem to řekla hned den na to a jeho reakce byla jak kdybych mu řekla, že jsem večeřela rohlík s máslem.
       Neumím si sama poradit, v téhle situaci fakt ne. Jsem zamilovaná, ale nenaplněná. Nechci zahodit ten čas, který jsem do něj investovala, ale hlavně co opravdu nechci je být sama. To je pro mě dnes ta zcela nejhorší představa, nemít v tomhle obrovským, rychlým a zlým světě světě žádnej přístav...