Je mi zle, zítra jdu na extrémně děsný vyšetření a musím vypít čtyři litry roztoku, kterej chutná jako rašelina. S rodičema už nemáme skoro žádnej vztah, všechno funguje do chvíle, kdy pro mě mají něco udělat. Sami ovšem na moje povinnosti myslí dost, abych náhodou nevynechala žehlení nebo uklízení myčky. Z mýho pokoje se dělá skladiště, pravděpodobně usoudili, že ho už nepotřebuju a z koupelny zmizel můj kartáček na zuby, nejspíš ho někdo vyhodil, protože zapomněl, že tahle domácnost má pět členů. Po letech mě dokáží ještě naštvat, ale nedokáží mě zranit, tuhle moc už má jenom jeden člověk a je to asi jako když dáte samopal do rukou dítěte. A co nejvíc bolí je, že tenhle člověk se ještě nenaučil říkat promiň, prostě jen doufá, že to přebolí. Trochu neperspektivní do vztahu na celej život, že?