V Avengerech se ptají toho týpka, co je vlastně Hulk, jak to dělá nenasrat se, aby se nepřeměnil. Pořád to nějak zakecává a pak z něj na konci filmu vypadne, že je vlastně nasranej pořád. Najednou to byla nejsympatičtější postava ve filmu, říkala jsem si, že jsme si podobný. Musíme v sobě něco dusit. Jsem vlastně taková obrácená Pandora, takhel frajerka všechno zlí pustila z krabice ven, já to do ní naopak ukrývám a pak krabicu hlídám, aby k ní nikdo nemohl. Vzpomínám na dobu, kdy mi bylo třináct, začala jsem mít deprese, který se se mnou táhly spoustu let. Trpěli tím všichni okolo, rodiče, brácha, kantoři ve škole, kamarádi ne, ty jsem neměla. Ve chvíli, kdy jsem už byla úplně apatická se mi najednou zjevil Bůh a nabídl mi pomoc, já ji přijala a dnes funguju. Jó, jak já bych chtěla napsat HEJ LIDI, JSEM ŠŤASTNÁ a byla to pravda. Prostě jsem se to jen naučila zvládat a Bůh mi v tom pomohl. Ale ty deprese tam jsou, furt jsou a já se snažím být silná a i když moji běsové buší na stěny krabice, nesmím je pustit ven.  Dneska přátele mám, přátele i přítele a nikdo z nich ani netuší, že mám nějaké problémy. Když mě někdo lituje, tak mi to nedělá dobře, naopak mě to oslabuje, jo!-city oslabujou. Jakýkoliv city. Kdybych to v sobě nezavřela, proměním se v Hulka. Budu hnusná a zlá a budu sama. Hej, ale je to těžký, fakt hard, dělat že nic, když se vám ve skutečnosti podlamují kolena, necítíte půdu pod nohama a hlava se motá. Milovaní umírají, milovaní nemilují a já mám tu svoji pitomou smějící se masku ,,naše malá roztomilá Miho" a snažím se ještě ze života vydojit poslední kapku radosti, než se to všechno finálně posere nějakou bombou, co stejně dřív nebo pozdějc spadne a zabije nás všechny.