sobota 8. září 2012
Mám problém a zase není nikdo, komu bych ho mohla říct, tak jako už několikrát v životě... Ani nevím, kde ten problém začal a kde má tedy já začít svoje vyprávění. Možná bude nejlepší, když začnu dneškem a budu se vracet v čase. Ráno jsem vstala, udělala si drobnou snídani a než jsem ji stačila dojíst, musel jsem se jít vyzvracet. Trvá to už nějakou dobu, co v sobě neudržím skoro žádné jídlo. Dnes ráno jsem u toho brečela, protože jsem to fakt nechtěla dělat, ale s posledními sousty mi to jídlo začalo připadat tak odporné, že se mi najednou obrátil žaludek a všechno šlo ven. Chci jíst, protože mám hlad, protože vím, že musím, hodně pracuju, na výzkumech se dře a člověk potřebuje sílu. Většinou, pokud se ale najím tak, jak bych měla, zvracím na toice, za šípkama, nebo někde jinde, kde mě nikdo nevidí. Odpoledne se pak nemůžu hnout únavou, nemám žádnou energii a lidi mi říkají, ať furt tak neponocuju... Za ty dva měsíce, co to dělám, jsem se naučila se u toho ani moc nedávit, nejsem slyšet a stačí sem tam utřít slzy a vzít si žvýkačku a nikdo nic nepozná. Nechci to dělat, ale neporučím si. Jsem tlustá a Kuba mě už ani nechce vidět nahou, jak se mu nelíbím. Nepřipadám mu přitažlivá a pořád mě upozorňuje, na můj zadek, na moje stehna, jak je to hnusný, jak jiné holky mají hezčí... Jak jsem líná a nic nedělám pro to abych zhubla. Říká mi, ať se obleču jinak, že to co mám mi nesluší, protože to odhaluje moje špeky. Nikdy jsem si nepřipadala tlustá, nikdy mě ani nenapadlo nad tím přemýšlet, dokud mi to nezačal Kuba říkat. Nikdy jsem nebyla žádná zoblina, ale s BMI 23 člověk prostě není tlustej... Pro něj ale jsem. Moc mu na tom záleží, abych byla jiná. Mě moc záleží na tom, aby mě milovat, protože já miluji jeho. Zkoušela jsem mu vyhovět a aspoň trochu shodit na stehnech a zadku, cvičila jsem a sportovala, dokud mi dech stačil, ale nic se se mnou nedělo. Pak jsem přestala jíst, ale za to mě všichni kritizovali, tak jsem jedla a pak mi svědomí řeklo, že hřeším, žaludek se obrátil a všechno šlo ven. Poprvé jsem se hrozně lekla, co se to děje, pak se to ale stalo normou a já si zvykla. Někdy obalamutím sama sebe a dám si třeba alespoň jablko, jednu sušenku, suchej rohlík, banán a z toho žiju. A asi ještě z vesmírný many, protože ani s takovouhle dietou nehubnu. Vím, že to není normální, vím že mám problém, ale neumím si s tím poradit. Ten, v kterým bych měla mít největší oporu mě v tom naopak udržuje a on je mojí největší slabostí. Máma tuší, že mám problém, ale vůbec neví, jakého rázu. Asi dobře mi radí, abych se s ním rozešla, ale copak je to něco jednoduchýho, rozejít se s člověkem, do kterého jsem zamilovaná? Ale jaké jiné racionální řešení má situace, kdy mě on takhle ničí... Jen se pozastavuju nad tím, jak je možný, že když žiju s Jakubem a jeho rodinou v jedné domácnosti, ničeho si nevšimli. Jak je možný, že to tak dobře tajím. Jak je možný, že to tak dobře hraju. Chtěla bych, aby to věděli, aby mi s tím pomohli, aby si třeba Jakub uvědomil, jak moc křehká jsem a jak mi ubližuje svými vysokými požadavky na mě. Ale stydím se za to. Je to nenormální, je to nějaká porucha, nemoc nebo co. Prostě mám problém...
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
To teda ani náhodou!! Problém má Kuba, a to hodně velikej, Jestli Tě někdo má mít rád, tak to bude člověk, který Tě bude mít rád takovou, jaká jsi a ne nějakou představu o své ideální ženě. Sedni si a promluv si s ním, řekni mu, jaký problémy máš a že jsi z toho nešťastná, Tohle Ti může pěkně zničit život... jestli si sama se sebou nikdy neměla problém, pak není důvod, aby si se měnila!!
OdpovědětVymazatMyslím, že u něho doma to asi vědí. A možná i všichni ostatní...jenže tohle je zrovna dost ošemetný téma, o kterým se blbě mluví a tak je lepší dělat, že nic nevidím.
Být Tebou, zkrátka si s Kubou sednu a všechno mu řeknu... že Tě to trápí a klidně mu i pohrozit rozchodem (to, že se na to nechystáš, není podstatný, hlavně by si měl uvědomit, že Tě nemusí mít napořád a že Tě taky tímhle tempem může ztratit). Miho, viděla jsem Tě na fotkách z posledního roku a nemyslím, opravdu si nemyslím, že jsi tlustá. Naopak mi přišlo, že Ti to hrozně moc sluší a myslím si to pořád :) Takovýhle myšlenky prosím Tě zahoď. Jsi krásná taková, jaká jsi a nikdo nemá právo Tě do něčeho nutit, vždyť je to hrozný...
Je asi jasný, že v týhle fázi už je to psychický a jídlo v sobě prostě neudržíš... takže možná už by to chtělo vyhledat pomoc psychologa, nebo třeba kněze nebo někoho, kdo by Ti mohl pomoct. Určitě Tě za to nikdo odsuzovat nebude, v dnešním světě přehnaných nároků, spíš je potřeba to zastavit, než se to nějak rozjede dál. Možná by nebylo špatný ani zajít za doktorem. Vím, že se asi budeš stydět a nebude to příjemnější, ale určitě to bude víc příjemný než celý život tajně zvracet jídlo a dělat, že je všechno v pořádku. Na světě jsou mnohem krásnější věci!
Miho, prosím, PROSÍM, vzpamatuj se, dokud s tím ještě jde něco dělat. Tohle je nebezpečný a není dobrý si se zažíváním celkově nějak zahrávat. Navíc to ani není dobrý hubnoucí prostředek... jsou i jiný cesty, třeba rozdělení jídla na "kytičky" a "zvířátka", dá se nějak upravit množství vlákniny a podobně. O tom se klidně můžeme pobavit, ale nejdřív je potřeba zatočit s tímhle problémem, a to co nejdřív. Přeju hodně síly, a neboj se - Bůh je pořád s Tebou, a vždycky bude :) ;)
Děkuju, tak s Kubou jsme to probrali...sype si popel na hlavu a najednou okolo mě lítá jako včelička, hlídá mě a opečovává. Jsem víc v pohodě a věřím, že to bude lepší...
OdpovědětVymazatTo jsem ráda. Hlavní je podpora zvnějšku, nejlíp od milovaný osoby :) držím palce, ať se to brzo zase srovná do normálu, ale to snad nebude problém, vždyť jsi silná holka! hold on ;)
OdpovědětVymazat