Mám problém a zase není nikdo, komu bych ho mohla říct, tak jako už několikrát v životě... Ani nevím, kde ten problém začal a kde má tedy já začít svoje vyprávění. Možná bude nejlepší, když začnu dneškem a budu se vracet v čase. Ráno jsem vstala, udělala si drobnou snídani a než jsem ji stačila dojíst, musel jsem se jít vyzvracet.  Trvá to už nějakou dobu, co v sobě neudržím skoro žádné jídlo. Dnes ráno jsem u toho brečela, protože jsem to fakt nechtěla dělat, ale s posledními sousty mi to jídlo začalo připadat tak odporné, že se mi najednou obrátil žaludek a všechno šlo ven. Chci jíst, protože mám hlad, protože vím, že musím, hodně pracuju, na výzkumech se dře a člověk potřebuje sílu. Většinou, pokud se ale najím tak, jak bych měla, zvracím na toice, za šípkama, nebo někde jinde, kde mě nikdo nevidí. Odpoledne se pak nemůžu hnout únavou, nemám žádnou energii a lidi mi říkají, ať furt tak neponocuju... Za ty dva měsíce, co to dělám, jsem se naučila se u toho ani moc nedávit, nejsem slyšet a stačí sem tam utřít slzy a vzít si žvýkačku a nikdo nic nepozná. Nechci to dělat, ale neporučím si. Jsem tlustá a Kuba mě už ani nechce vidět nahou, jak se mu nelíbím. Nepřipadám mu přitažlivá a pořád mě upozorňuje, na můj zadek, na moje stehna, jak je to hnusný, jak jiné holky mají hezčí... Jak jsem líná  a nic nedělám pro to abych zhubla. Říká mi, ať se obleču jinak, že to co mám mi nesluší, protože to odhaluje moje špeky. Nikdy jsem si nepřipadala tlustá, nikdy mě ani nenapadlo nad tím přemýšlet, dokud mi to nezačal Kuba říkat. Nikdy jsem nebyla žádná zoblina, ale s BMI 23 člověk prostě není tlustej... Pro něj ale jsem. Moc mu na tom záleží, abych byla jiná. Mě moc záleží na tom, aby mě milovat, protože já miluji jeho. Zkoušela jsem mu vyhovět a aspoň trochu shodit na stehnech a zadku, cvičila jsem a sportovala, dokud mi dech stačil, ale nic se se mnou nedělo. Pak jsem přestala jíst, ale za to mě všichni kritizovali, tak jsem jedla a pak mi svědomí řeklo, že hřeším, žaludek se obrátil a všechno šlo ven. Poprvé jsem se hrozně lekla, co se to děje, pak se to ale stalo normou a já si zvykla. Někdy obalamutím sama sebe a dám si třeba alespoň jablko, jednu sušenku, suchej rohlík, banán a z toho žiju. A asi ještě z vesmírný many, protože ani s takovouhle dietou nehubnu. Vím, že to není normální, vím že mám problém, ale neumím si s tím poradit. Ten, v kterým bych měla mít největší oporu mě v tom naopak udržuje a on je mojí největší slabostí. Máma tuší, že mám problém, ale vůbec neví, jakého rázu. Asi dobře mi radí, abych se s ním rozešla, ale copak je to něco jednoduchýho, rozejít se s člověkem, do kterého jsem zamilovaná? Ale jaké jiné racionální řešení má situace, kdy mě on takhle ničí... Jen se pozastavuju nad tím, jak je možný, že když žiju s Jakubem a jeho rodinou v jedné domácnosti, ničeho si nevšimli. Jak je možný, že to tak dobře tajím. Jak je možný, že to tak dobře hraju. Chtěla bych, aby to věděli, aby mi s tím pomohli, aby si třeba Jakub uvědomil, jak moc křehká jsem a jak mi ubližuje svými vysokými požadavky na mě. Ale stydím se za to. Je to nenormální, je to nějaká porucha, nemoc nebo co. Prostě mám problém...

Každej den se modlím, aby mě Bůh změnil...

V Avengerech se ptají toho týpka, co je vlastně Hulk, jak to dělá nenasrat se, aby se nepřeměnil. Pořád to nějak zakecává a pak z něj na konci filmu vypadne, že je vlastně nasranej pořád. Najednou to byla nejsympatičtější postava ve filmu, říkala jsem si, že jsme si podobný. Musíme v sobě něco dusit. Jsem vlastně taková obrácená Pandora, takhel frajerka všechno zlí pustila z krabice ven, já to do ní naopak ukrývám a pak krabicu hlídám, aby k ní nikdo nemohl. Vzpomínám na dobu, kdy mi bylo třináct, začala jsem mít deprese, který se se mnou táhly spoustu let. Trpěli tím všichni okolo, rodiče, brácha, kantoři ve škole, kamarádi ne, ty jsem neměla. Ve chvíli, kdy jsem už byla úplně apatická se mi najednou zjevil Bůh a nabídl mi pomoc, já ji přijala a dnes funguju. Jó, jak já bych chtěla napsat HEJ LIDI, JSEM ŠŤASTNÁ a byla to pravda. Prostě jsem se to jen naučila zvládat a Bůh mi v tom pomohl. Ale ty deprese tam jsou, furt jsou a já se snažím být silná a i když moji běsové buší na stěny krabice, nesmím je pustit ven.  Dneska přátele mám, přátele i přítele a nikdo z nich ani netuší, že mám nějaké problémy. Když mě někdo lituje, tak mi to nedělá dobře, naopak mě to oslabuje, jo!-city oslabujou. Jakýkoliv city. Kdybych to v sobě nezavřela, proměním se v Hulka. Budu hnusná a zlá a budu sama. Hej, ale je to těžký, fakt hard, dělat že nic, když se vám ve skutečnosti podlamují kolena, necítíte půdu pod nohama a hlava se motá. Milovaní umírají, milovaní nemilují a já mám tu svoji pitomou smějící se masku ,,naše malá roztomilá Miho" a snažím se ještě ze života vydojit poslední kapku radosti, než se to všechno finálně posere nějakou bombou, co stejně dřív nebo pozdějc spadne a zabije nás všechny.

Teologický vtípek

 Na zahradě u františkánů rostla u zdi nádherná jabloň a nesla ty nejchutnější plody. Bratři se o ni pečlivě starali, ale k čemu všechna ta práce, když většina ovoce spadla za zídku, do zahrádky dominikánů... Když tak zase jednou přišli o všechnu úrodu, rozhodli se chudí bratři tomu udělat přítrž a stěžovali si u biskupa. Biskup se rozhodl záležitost vyšetřit s navrhl teologickou disputaci. Kdo v ní zvítězí, bude moci užívat plodů. Dominikáni si zamnuli ruce a vyslali bratra knihovníka, který znal Písmo zpaměti řecky i latinsky a suverénně se pohyboval ve všech teologických záležitostech. V klášteře františkánů nastalo pozdvižení. Věděli, že vše je ztraceno, oni nepěstovali moudrost, ale chudobu. Nakonec se nabídl nejodvážnější: kuchař, s kulatou, téměř holou hlavou a prostorově výrazným tělem. Po nóně se sešli u biskupa. Kuchař se hned bránil, že nedovede užívat učená slova, a tak biskup nařídil, aby se disputace konala beze slov. Začal dominikán a ukázal jablko o něž se přeli. Františkán vytáhl z kapsy kousek tvrdého chleba. Knihovník vztyčil ukazovák. Kuchař se nenechal zahanbit a natáhl dva prsty. Dominikán přidal třetí prst. Františkán se ukazováčkem rychle dotkl čela. Zpocený knihovník rezignovaně vztáhl   ruce vzhůru. Kuchař široce rozpažil a spokojeně se usmál.

Bylo po všem a jablka připadla františkánům.

Dominikáni to nedokázali pochopit a hned se vyptávali, co se stalo: "Jsou to mystici, bratří", děl knihovník "Začal jsem dogmatickým traktátem o prvotním hříchu a poukázal na jablko hříchu, které zapříčinilo pád celého lidstva." Dominikáni pokyvují, že to byl vynikající začátek. "Ale dostal mě nejvyšší Kristologií, ukázal mi kousek chleba... Chápete? Chléb poslední večeře, kdy se za nás obětoval náš Pán a kdy sejmul to jablko hříchu, které jsem tam tak vyzývavě třímal. Připadal jsem si hrozně." Bratři jej chápavě poplácali po ramenou. "Zkusil jsem se bránit a přešel do útoku v neochvějných základech víry. Vsadil jsem na jistotu a začal jedním prstem: je jeden Bůh!" Dominikáni hltali každé slovo. "Stejně tvrdě mě odrazil, když jemně dvěma prsty upozornil: ale má dvě přirozenosti: Božskou a lidskou." Dominikáni stáli bez dechu. "V poslední chvíli jsem se vzpamatoval a hodil v sebeobraně de Deo Trino: tři prsty... Bylo to zbytečné, jen se dotkl čela a jasně mi dal najevo, že předhazuji pro lidi nepochopitelné tajemství. " Dominikáni se po sobě ani nedívali. "Vzdával jsem se a jen jsem vztáhl ruce vzhůru v oslavě Boží moudrosti: Bůh je veliký... A víte, co udělal on? Na to do smrti nezapomenu. Jediným gestem rozpřáhl ruce a připomněl  jedinečný atribut Boží bytnosti: Nekonečný!"

Ve stejnou dobu se kuchař přiřítil k františkánům, hlasitě funící a jásal: "Máme to! Ale hulvát to byl, ten knihovník. Hned, jak jsme se sešli, vyndal jabko a vytahoval se s ním, že nám je včechny sežrali. To mě naštvalo, tak jsem vytáh z kapsy starej zapomenutej kus chleba, aby se živili tim. A von začal útočit, chtěl mi prstem vypíchnout voko! Tak jsem se nedal a pohrozil mu, že mu vypíchnu vobě voči! Už asi nevěděl, jak se bránit, když mi ukázal, že mi vypíchne tři voči, tak jsem se dotknul hlavy: Seš blbej nebo co? A už to vzdával, eště se sice pokusil vyhrožovat, že na nás přijdou shora a namlátěj nám, tak jsem mu jasně naznačil, ať klidně přijdou, že je nás víc. A tak to vzdal!"

Prosím, nepřestávejte věřit.

Náš svět je už unavený a kultura vysátá, stejně jako ve starém Římě, tak i k nám přišel helénismus. Už nerozeznáváme krásné a necítíme něžné, lidstvo, jako jeden organismus, je nemocné. Sem tam se někdo chce trhnout, ale k čemu patříme, nezapřeme. Ať se odstěhujeme jakkoliv daleko, sami sobě neutečeme.

Co bylo cnostné a dávalo nám sílu, co nám mělo být oporou a nadějí, že tuto dobu přežijeme, hnije a rozkládá se. Kdo chodil do kostela pro duševní obnovu a věřil, že církev může být novou rodinou, zklamaně odchází se sevřeným srdcem.

Prožívám krizi, to rozhodně ano, tak nějak za nás všechny, tebe i tebe. Rozhodně to není krize víry, moje víra v Boha je silnější než kdy před tím. Jen musím být více ostražitá a hlídat, v čem Bůh vlastně je a kde není. Nečekat, že ho najdu v kostele, u faráře, bratrů a sester. Bůh je  v mém srdci a víte co, přátelé... nechám si ho pro sebe. Nemůžu už nikomu svědčit, mám jen jeden argument a na ten dnes nikdo neslyší. Radit vám, ať věříte, je jako házet hrách na zeď.

Něco pro vás ale udělám, budu se modlit.
A věřit, že není pozdě.